The Story Of a Broken Car, Empty Package And Human Kindness

/ 10 min read

Last Month of Traveling Apparently Out Of Control

We are boarding a ferry to the dreamworld of Vancouver Island when, all of a a sudden, our rig starts to exude sinister tinny sounds. Soon after, the control panel starts flashing: „Check your brake pads“. We promptly follow the instruction and realise that we actually do not have any brake pads whatsoever. Not anymore. The brake sensor waited with the warning till it was too late. Our girls are staring at our stiff faces. They want to climb up on the deck, watch whales and play tag as usual. In these moments, the biggest privilege and joy of this journey (being together) happens to be almost unbearable strain. Thanks G-d, it has been so scarce up until now!

Once we land, we immediately head to the closest car service. Followed by another and another. Everywhere the same story: „If you had the right spare parts - which we do not have - we would possibly look into it. Maybe next week.“ However, we are more and more sure that our spare parts are nowhere to be found on the whole continent. Because our Fiat Ducato is manufactured in Italy, whereas RAM ProMaster, its „clone“ for Yanks, originates from Mexico. And that is why there are these tiny differences between the two. Even though this is theoretically just a regular maintenance problem, it turns out to be a real bummer. To this point, we only faced two substantial troubles: the rear mirror was attached with duct tape for a while and we had to delay oil change due to unavailability of the right filter (until we ordered one from Europe).


On a Ferry

We are standing on the parking lot, in front of a shop with auto parts - Napa Parts. This taciturn shop assistant Derrick lies flat on the concrete ground and helps Ondřej to dismantle our wheel. He does not seem to mind it is his after hours. They are trying to fit RAM brake pads into our brake jaw. However, the three millimetre difference is inexorable.

Girls are drawing something inside the car. Luckily, they were letting off steam in the forest before, so they are quite calm. I deliberately ignore the fact that Josefina is working the Philadelphia cheese into the upholstering. I slam the door and start looking for the wifi. I need to find out more on Fedex or UPS tariffs and delivery times cause we eventually need to order the pads from Europe. This is going to be costly.

On the next day, we get up close to a park where we pulled in last night. We cannot drive longer distances than one kilometre or so – every braking is literally eating our rotors alive. It is a sunny morning, everything blazes in the autumn colours. Ondrej’s co-worker Jan Bejvl (thanks!) has already sent the parts, Fedex is supposed to deliver them in three days. We are exploring what this little blue-collar town has to offer. There is a library with wifi, swimming pool and three playgrounds. Not too bad for a couple of days. At least, we are going to catch up with local councillors or the media and present D21. We are trying to transform our thoughts and stay positive. It does not even rain, so what!


Girls With Friends 

But after two days of swimming and hanging around in the library we already have an unrelenting feeling of being stranded  - knowing that most beautiful places of the island are just around the corner. We felt the Pacific in the air but could not see it. Therefore, we decided to rent a car and explore the island despite all the mishaps and costs. The cheap car we pick is not available so they give us a big four by four SUV for the same price. Finally we can set out as a typical family labeled with a Canadian licence plate. Nobody approaches us, nobody stares. It is quite nice, for a change. Wild and rugged Pacific coast with its stunningly beautiful coves where girls can run barefoot in the sand brings about the healing effect we wished for.

After all this glory, we return back to pick up our parcel and repair the camper. But fate decides to twist the knife in our wounds and the longingly awaited parcel comes half-empty. Maybe the customs controllers? Maybe wrong packaging? We are standing again in front of Napa Parts, on the same parking lot as week ago. All the employees know us by now. I am sitting inside, sobbing and laughing in disbelief. Kids are having an after lunch nap, so at least I do not scare them with my mood swings. We do not have money for other expenditures, other priority shipments! Somebody has to help us now…flashes through my head.

Ondrej joined me and we are both sitting on the floor. Ondrej‘s the one more resilient for now. He repeats to me that we must get the most of the situation cause we simply cannot change the cards we are dealt. Just moments ago, he was addressed by one local politician who took interest in what we are doing. “See? It is going to be fine.” Somebody knocks on our door. I rub and dry my eyes and open. It is a shorthaired middle-aged woman in the Napa Parts T-shirt with a name tag Carolyn. „Come on over to my house, there is a farm with horses, deer is around. I have a dog. And I might lend you my car tomorrow,“ she says in very unemotional and straightforward manner. I am crying again, this time from sheer gratitude.

Shingle beach, Texada Island

‌ Then everything happens very quickly. In few moments, we are hooking our car to electricity and water. A robinet is just next to Carolyn‘s house. She calls it trailer cause it is this type of a “portable“ house that can loaded on truck and relocated. I guess that a seasoned European construction worker would roll his eyes, but here it is common way to live. It pretends to be a regular house from the inside as well as from the outside. The acreage outside is encircled by forests and mountains. Carolyn‘s landlord Brad shows up to say hi. „Would you care for a Budweiser? It is not the best beer around, though“ he says. We cannot stop laughing. This guy is broad like Popeye The Sailor and has the kindest smile ever. He suggests taking us on the boat trip tomorrow.

„We wanted to stay somewhere for longer. And from the beginning we were talking about a farm,“ Ondrej whispers to me. Right, so now it is happening and it is time to refocus and have fun. Next parcel with our pads in on its way (Honzo, thank you again!), Fedex will probably reimburse us and the politician from the parking lot calls us to take part in the delegates debates in the days to come. It is just perfect. We couldn‘t end up better.

I am taking deep breaths, gazing into the dark blue forest around us. It is irradiated from above by glowing sky. Only few more minutes and the day- and nightshift in the woods are going to swap. The air cools down quickly and it refreshes the lungs from the inside. Our little girls cuddle hinds that came to be fed by Carol. They run around so happily. I am crying again, this time it is just an ordinary happiness.


O rozbitých brzdách, ztraceném balíku a lidské dobrotě

Aneb jak se poslední měsíc v autě zdánlivě vymknul kontrole a pak zas všechno začlo dávat smysl

Vjíždíme na trajekt směr vysněný Vancouver Island a auto začíná při brzdění vydávat podivné kovové zvuky. Za chvíli se rozsvěcuje hláška „zkontrolujte brzdné destičky“. Když to na lodi uděláme, zjistíme, že už dávno žádné nemáme a brousíme si disky kovem. Senzor na brzdách rozhodně nepanikařil.

Holky vyplašeně koukaj na naše strnulý výrazy, chtěj jít pobíhat po palubě jako obvykle. My dva ale spíš potřebujeme wifi, Google a nějakou hodnou tetu. Když jde to tuhýho, člověk pocítí okamžitě dusivej nedostatek prostoru. Z obrovskýho štěstí a výhody týhle cesty se v těhle momentech stává extrémní přetlak. Naštěstí bylo takových chvil dosud minimum.


Debata v Port Alberni

Jakmile se vylodíme, navštívíme a obvoláme desítky servisů a zas je to stejný: „evropský auto, na to spíš nechcem sahat, ale nakonec bychom se asi nechali přemluvit, když budete mít náhradní díly.“ Jenže ty tady na tomhle kontinentně nikde nejsou. Fiaty se totiž dělají v Itálii a jejich americký klony RAM Promastery se zas vyrábějí v Mexiku. A ty klony maj tudíž drobný rozdíly. Tohle vypadá na první větší šlamastyku za osm měsíců cesty, i když se jedná vlastně jen o běžnou údržbu. Doteď jsme měli jen chvíli gafou přilepený zrcátko a trochu moc dlouho jsme čekali na výměnu oleje, víc nic. Ještě jsme nikdy nebyli nepojízdní.

Stojíme na parkovišti před obchodem s autočásticemi jménem Napa Parts. Na zemi u našeho kola leží málomluvný chlapík Derrick, který Ondřejovi po pracovní době dobrovolně pomáhá rozebírat kolo a zkouší do našich brzd napasovat destičky, které prodávají. Používá k tomu fungl nový vercajk z obchodu. Nepasujou asi o tři milimetry.

Holky si mezitím malujou, hrajou s kouzelnjema tužkama a svačej. Nemám sílu řešit, že Josefína vtírá pomazánkový máslo do čalounění auta. Zavírám za nima dveře a zkouším se na parkovišti někde přisát na wifi a googlit zásilkové služby a jejich expres dodací lhůty. Asi budeme muset objednávat desky z Evropy. To už tady jednou bylo, když jsme čekali na ten filtr.

Our Swiss Granny 

‌Druhý den ráno se probudíme u parku, kam jsme přejeli z parkoviště. Dál než kilometr po městě se přemisťovat nechceme a ani nemůžeme. Každé zabrzdění odrovnává disky. Ráno vypadá všechno sluncem zalitě. Kolega Honza Bejvl (díky!) nám obejdnává desky, Fedexem by měly přijít za tři pracovní dny. Zjišťujeme, co se dá ve městě dělat. Je tu hezká knihovna s wifi, bazén, asi tři hřiště. To se na pár dní zvládne, aspoň se tu spojíme s radnicí a odprezentujem D21 – takle si posunujem myšlenky do pozitivního spektra. Jo, a neprší.

Po dvou dnech v městečku se rozhodujeme utratit další extra peníze. Tentokrát s pomocí rodiny: půjčujeme si auto a jedeme si projet ostrov. Jsme tady jednou za život a bylo by trochu zvláštní strávit polovinu vytyčeného času v dělnickém městečku nedaleko těch největších krás „Van Isle“. Dostaváme SUV za cenu nejmenšího auta a vydáváme se cestu do národních parků u měst Ucluelet a Tofino. Po dlouhý době se cítíme anonymně, jako klasická rodinka, navíc s pečetí kanadské espézetky. Žádný nomádi v nadpozemský popsaný dodávce, u kterých se každý zastavuje. Procházíme se dva dny po útesech, zkoušíme motel, holky běhají bosky po pláži. Zase jsme u otevřenýho oceánu a ten léčí.

Gems of BC

Když se do městečka za pár dní vrátíme pro zásilku, přijde hodně ledová sprcha. Balík s deskama je prázdnej. Asi ho někdo vybílil nebo ten za to můžou celní kontroloři. Už nevíme, co dělat. Zase jsme na tom samém parkovišti u Napa Parts, kam balík přišel. Brečim, už nemáme peníze na další výdaje, další půjčení auta, novej Fedex. Musej nám pomoct místní, bleskne mi hlavou.

Sedíme s Ondrou na podlaze auta, já mám intezivní pocit, že chci domu. Ondřej je statečnější. Říká, že to tu ještě krásně využijem a že to dobře dopadne. Před chvílí se zrovna na parkovišti bavil s místní členkou jedný politický strany, kterou zaujala naše práce. Jasně, spojíme se s nima a tu situaci nějak vytěžíme. Za chvíli někdo ťuká na dveře zavřenýho kempru. Utírám slzy do rukávu a otevírám. Stojí tam krátkovlasá paní v triku Napa Parts se jmenovkou Carolyn. „Pojeďte ke mně na pozemek, mám tam koně, psa, srnky. Děti to tam bude bavit. A jestli chcete, půjčím vám zítra auto.“ Zas brečim, tentokrát už vděkem. Ještě že holky právě spí po obědě a nestresuju je změnama nálad.

Half Empty Parcel

Pak všechno běží rychle. Za chvíli se připojujeme na vodu a elektřinu u Carolynina domu. Ona mu říká „trailer“ (přívěs), protože je to takovej ten dům, co vám na části přiveze kamion, kam chcete. Poctivej evropskej řemeslník a stavař by asi zatlačil slzu, ale tady v takových domech, který se zevnitř i zvenku tváří solidně, žije dost lidí. Kolem pozemku louky, lesy a hory. Carolynin landlord, Brad, je chlapík s ramenama jak Pepek námořínk a neskutečně milým úsměvem. Nabízí nám výlet na jeho lodi po zátoce a půjčení auta. Podává nám plechovku Budweiseru.

„Od začátku jsme přece chtěli bejt někde dýl, v klidu na farmě,“ šeptáme si s Ondřejem. Tak se to teda teď děje, musíme se uklidnit a mít radost. Další balík brzd je už na cestě (Honzo Bejvle, díky podruhý!), s Fedexem řešíme odškodnění za ten předchozí. Do toho nám volá paní ze strany Zelených a zve nás na předvolební debatu kandidátů všech stran a besedu na místní střední škole. To je přece dokonalý! Líp jsme dopadnout vlastně nemohli.

Dýchám zhluboka, koukám se na žlutě kropenatej podzimní les, který shora ozařuje planoucí obloha. Ještě pár chvil, než se v lese vymění denní a noční směna. Vzduch rychle chladne a provětrává mi průdušky. Děti krmí srnky, který přicházej každej večer až k domu. Hladěj koně. Brečim potřetí, teď už jen obyčejným štěstím.